Prvním skutečným nábytkem byla lavice, která se používá do dnešních dnů. 
Slovo "lavice" etymologicky naplňuje její základní funkci člověku "ulevit, polevit".
Láva, lávka, ……slova ze stejného kořene mají tutéž funkci. Zkrátit cestu přes vodu, prospět odpočinku vsedě nebo vleže. 

Převaha lavic byla režná, prostá a nezdobená.
Byla vyrobena z měkkých dřev jehličnanů a během své životnosti byla jen myta a drhnuta.
Teprve koncem 18. století byla spolu s truhlami a skříněmi též malována.
Plochy byly natírány zeleně, modře a červeně a na ně pak byly malovány většinou květinové kompozice.

Nejmenší část zdobených lavic tvoří lavice z dřev listnatých, převážně z dubu.
Ty byly, podobně jako truhly, leštěné a vykládané intarzií.

V pozdějším období se lavice stala také ozdobnou součástí interiéru.
Dodnes se používají různá konstrukční řešení, bez opěradel i s opěradly různých tvarů a výplní.

Lavice na nakročených nohách

Prapůvodně vznikly z podél rozpůleného kmene stromu, kdy přebytečné větve byly odsekány a zbylé po zakrácení tvořily nohy.
Takovéto lavice byly, ačkoli těžké, mobilní a dalším krácením daly vzniknout sedačkám, stoličkám - pro jednu osobu.
Druhým - avšak zcela nemobilním - pratypem lavice byla sedací deska položená na kůlech zaražených do země.
S osvojením čepovacích technik, u Slovanů ještě před příchodem do našich zemí, došlo ke spojení sedací desky s hůlkovými nohami prostřednictvím dlabů a čepů.
Obdélná fošna byla na spodní straně opatřena páry šikmo vrtaných kónických otvorů, průchodných do určité hloubky nebo skrze celou tloušťku.
Do nich se čepovaly, zatloukaly nohy opatřené v horním konci zářezem pro rozpínací klín.

S příchodem renezance nastal ústup od masivních fošnových sedáků k lehčím prkenným.
V místech pro nohy byly zesíleny příčnými svlaky a skrz ně a sedák byly - většinou kulaté - nohy, pro větší stabilitu - v nakročené poloze čepovány.
Lavice byly přistavovány ke stěnám a v pokosech sedáků též do rohů za stůl nebo kolem pece, které tvořily přirozené opěradlo zad.

Opěradla u lavic byla ze začátku velmi vzácná.
S potřebou stavění lavic do prostoru však přibyla i potřeba opěradla.
S rozvojem řemeslné výroby se objevily různé konstrukce opěradel, která však byla v drtivé většině postavena kolmo (gotický způsob) a neumožňovala pohodlné opření.
Lavice se často využívaly i jako lůžka, přes den pak k ukládání lůžkovin.

Od 15. století se na našem venkově užívala lavice s překlápěcí opěrkou.
Vznikla v interiérech s topeništi s otevřeným ohněm, před kterými byla postavena.
Po zahřátí těla zpředu se opěrka překlopila, přesedlo se a zahřívala se záda.
Proto opěráky nebyly deskové, plné - nýbrž rámové s brlením, aby teplo mohlo co nejvíce sálat na sedící osobu.
Tento typ lavice se však používal i jako přistavený ke zdi, posteli, nebo i jiné lavici.
Překlopená opěrka pak bránila pádu pokrývek a spáčů.

Lavice na prkenných nohách

Navazuje na starší nemobilní formy, kdy lavice byla součástí stavby.Představovala jen desku ležící na zdivu, nebo byla pevně založena mezi kmeny srubu.Vedle jednoduchých stoliček, trojnožek a samorostových sedaček, až do příchodu židle s nakročenýma nohama v polovině 17. století, je prakticky hlavní formou pro sezení v lidovém interiéru.
Kromě sezení sloužila též ke spaní, k pracovním úkonům, kdy se na ní, pro větší stabilitu, sedělo obkročmo.
Svou podobu dostala ve středověku, kdy sestává ze sedací obdélné desky do níž jsou deskové či prkenné nohy začepovány zespodu obvykle do dvou hranatých dlabů.
Tyto nohy bývaly na zadní straně k sedáku vzájemně křížem zavětrované.
Nejmladší variantou je umístění nohou do kraje sedáku, kde je spojení provedeno na rybinové čepy.
Kromě zadního zavětrování mívaly - pro zvýšení pevnosti a pohody sedících - nohy spojeny trnoží.

V průběhu 19. století a dále vznikalo opěradlo. Nejprve samostatné - na stěnu přibité, často pěkně malované - prkno.
Lavice tak v průběhu vývoje dosáhly svého tradičního umístění.
V pokosech sedáků věncovitě obepnuly kobky pecí a někde navázaly i na rohové lavice za stolem.
Takovéto lavice byly hotoveny na míru a proto nám dodnes vypovídají o rozměrech světnic a pecí.

Její konstrukce je výchozí formou pro další specializovanější nábytkové typy.
Především pro kostelní lavici, lavici s úložným prostorem, nízkou truhlu a lavici obsahující rozkládací lůžko.

Lavice rámová

Podobně jako předchozí typy poskytuje příležitost k sezení několika lidem.
V průběhu 2. poloviny 19. století postupně přechází z města do venkovských interiérů.
Hranolové, nebo soustružené nohy jsou na obdélném základě spojeny do rámu luby.
Na rám je připevněn sedák z jednoho, nebo dvou prken.
Dole bývají nohy mezi sebou, nebo jen na středu v ose lavice, zpevněny trnožemi.
Vytažením nohou nad sedák a doplněním podélných dílů vzniká opěrák.
Povytažením předních nohou spolu s doplněním opěrky do výše loktů sedící osoby vznikla područka.

Pro neadaptabilnost takovéto konstrukce do rohových pokosů, stály však na okraji vnitřního mobiliáře.
Spíše byly využívány pro sezení v chodbách či venkovní sezení na zápražích.